Pověst o brněnském kole
Tam dole v Lednici, nedaleko u rakouských hranic, žil za časů třicetileté války mistr počestného cechu kolářského, jmenoval se Jiří Birk. Jednoho dne si zašel po celodenní práci do hospody na doušek vína. Brzy po něm tam došel jeden soused, po něm druhý, pak další, skoro všichni řemeslníci. Za chvíli seděla v hospodě celá společnost, kromě koláře Birka jich tu bylo dvanáct, jako apoštolů. Hospodský jen běhal a sotva stačil nalévat. Mluvilo se sem a tam, nejvíc o zlých válečných časech. Pak se stočila řeč na řemesla, na jejich výhody a přednosti, ale taky na jejich závady. Každý se chlubil a vynášel vlastním řemeslem. ho jeden ze sousedů.
„V našem řemesle,“ povídal kovář, „musí jít všecko ráz na ráz, dokud je železo žhavé. Nikde není třeba, to vám povídám, takové zručnosti, jako při kovařině.“
Ta řeč rozpálila Birka, však už v sobě taky měl nějakou čtvrtku červeného vína. Tloukl pěstí do stolu a volal: „Vy kováři musíte mít oheň ve výhni, ale my zase v sobě, tady,“ a udeřil se na prsa, „aby šla práce od ruky. Víte co? Oč se vsadíte, sousedi, že udělám kolo k vozu za dvanáct hodin a ještě je dokutálím až do Brna, než tam zavřou městské brány.“
Mezi sousedy to zašumělo a někteří se rozesmáli. Kovář na tu řeč povídal: „To kolo bys možná udělal, však my víme, že rozumíš svému řemeslu. Ale víš, jak je od nás daleko do Brna?“
„Jak bych nevěděl – šest mil!“ odsekl mu rozohněný kolář.
„No tak vidíš. Jak bys to dokázal?“
„To je už moje věc!“ Kolář se nedal upokojit. „Dobře mě poslouchejte. Ráno o šesti hodinách, jak vyjde slunko, porazím v lese strom, udělám kolo a dovalím je do Brna, ještě než slunko zapadne.“
„Nedělej z nás hloupé,“ rozzlobil se na ně
„Tak se se mnou vsaďte!“ stál na svém kolář. „No, no, co je s vámi, bojíte se? Sedí nás tu dvanáct. Když to nedokážu, zaplatím bečku nejlepšího vína, co má tady hospodský ve svém sklepě. Ale když to dokážu, vysázíte mně tady na stůl každý po tolaru. Platí?“
„Platí!“ vykřikli všichni naráz. V duchu se už těšili na bečku vína.
Brzy ráno se vypravil Birk se třemi svědky do lesa. Vybral si tam pěkně vzrostlý jilmový strom, a když se slunko vyhouplo nad obzor, porazil jej a pustil se do práce. Pila, širočina, poříz a dláto jen lítaly. Za chvíli měl na zemi před sebou hromádku loukotí , špice, hlavu, a než se kdo nadál, srazil celé kolo šikovně dohromady. Birk rozuměl svému řemeslu!
V tu chvíli už taky stálo slunko pěkně vysoko a kolář se vydal na dlouhou cestu.
„Ale pamatuj si,“ volali za ním sousedi, „jestli má sázka platit, musíš nám donést z Brna potvrzení od purkmistra, jak brzy jsi do města dorazil.“
To byla dlouhatánská cesta! Když se kolář blížil k městu, nohama sotva pletl, hlava mu jen hořela a nemohl popadnout dech. Jak proběhl Židovskou branou a hnal kolo po Zelném trhu dál k radnici, na Petrově už zvonili klekání. Přece to jenom dokázal! Vpadl do radní síně a rovnou k purkmistrovi; a vykládal, kdo je a odkud je, a jak se vsadil s lednickými sousedy. V tu chvíli právě slunko zapadalo za Žlutý kopec.
To kolo pověsili v radničním průjezdu a visí tam podnes; a uprostřed je pěkně vyřezáno jméno lednického mistra, můžete si je tam sami přečíst.
Ve starých městských účtech stojí psáno: Malířskému tovaryši za namalování kola, které kolář v roce 1638 z Lednice v jednom dni brzy ráno udělal a ještě v témž dni, před západem slunce z Lednice do Brna hnal a starostovi Gabrielu Grimmovi dal, který je nechal zavěsit v radnici na věčnou památku – zaplaceno 1 zl., 15 fr.
Když se Birk vrátil domů, všech dvanáct sousedů, co se s nimi tenkrát vsadil, mu vysázelo na dřevo po poctivém říšském tolaru. A tu bečku vína spolu tenkrát vypili taky, to se rozumí.
Jenže ta vyhraná sázka nepřinesla Birkovi žádné štěstí. Lidi si začali o něm šuškat a povídat, že milý Birk má spolky se samým rohatým. Jak by jinak takovou věc dokázal? Jeden po druhém se mu začali vyhýbat, mistr měl míň a míň práce, grošů v truhličce mu ubývalo a nakonec s ním jídala bída ráno i večer z jednoho talíře.
Slovutný mistr Birk umřel nadobro v bídě a nouzi – a přece tenkrát dokázal takový slavný kousek!
Převzato ze stránek CK Kudrna